Mérenský kůň

Původ:

Mérenský neboli ariéžský kůň je horský pony z východní části Pyrenejí, mezi Rousillonem a Katalánskem. Horské podnebí je tu drsné, dobré píce nedostatek, takže zvíře musí být skromné a přizpůsobivé. Proto jsou tito poníci neuvěřitelné tvrdí a otužilí i za velmi nepříznivých podmínek. Na strmých, neudržovaných horských stezkách a v zimě ve sněhu a na ledu vynikají neobyčejnou jistotou pohybu a smyslem pro rovnováhu. Mérenský kůň je zřetelně potomkem divokých příbuzných tarpana. Někteří autoři se domnívají, že je potomkem vymřelých koní z poslední doby ledové, kteří jsou vyobrazení na stěnách francouzských jeskyní a vyznačují se výrazným vousem v zimní srsti. Ariežský kůň mívá skutečně v zimní srsti na dolní čelisti dosti dlouhý vous. To ovšem může být pouhé přizpůsobení drsnému podnebí, stejně jako chlupaté boltce, krátký rous na spěnkách a velmi bohatá hříva i ocas. V zimě mají tito koníci bohatou podsadu, takže se zdají huňatější. Ovšem za tisíciletí chovu pravděpodobně došlo k značným změnám, protože k zušlechtění plemene byli použiti jak těžcí tažní koně, tak dokonce arabská krev. Někteří autoři se však domnívají, že původní ariežský kůň byl již křížen se soumarskými klisnami v římských legiích.

Charakteristické vlastnosti:

Ariežský kůň je vysoký v kohoutku 135 - 150 cm, patří tedy mezi poníky. Má poměrně lehkou hlavu, s náznakem štičího profilu a plochým čelem. Žuchvy jsou na tak malého koně pozoruhodně vyvinuté, zřejmě pro nutnost spásat tuhou horskou vegetaci. Krk je dlouhý, poměrně mohutný a pěkně klenutý, hříva je bohatá, načechraná, na omak drsná. Žíně hřívy i ocasu jsou nápadně silné, stejně jako vous na spodní čelisti, který se objevuje v zimě. Na spěnkách bývá slabý rous. Typické zbarvení plemene je sytě černé, v létě s vysokým leskem, v zimě načervenalé, lesk poněkud snižuje podsada. Chody tohoto koníka nejsou perfektní, ale ve snaze zlepšit exteriér byl do chovu zařazen arab a některé znaky tohoto ušlechtilého koně se prosadily. Ariežský koník je velmi svalnatý, kostnatý a neobyčejně pohybově nadaný. Je schopen skutečně mimořádných výkonů a údajně je v horském terénu neúnavný. Vyskytuje se ve dvou typech. Starší, čistší typ žije podél španělské a andorrské hranice ve vysoko položených údolích, kdežto úhlednější, zušlechtěný typ, se vyskytuje hlavně na francouzském území, zejména v okolí Tarbes. Ariežský kůň je v podstatě přírodní plemeno.

Stavba těla:

Ariežský kůň je stavbou těla typický soumar. Má dlouhý hřbet, strmou lopatku, plochý kohoutek a lehce spáditou záď. Jako většina horských koní nemá korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna. Poměrně krátké nohy mají nápadně krátké holeně, ale velmi pevné, dobré klouby. Kopyta jsou mimořádně tvrdá a zdravá, protože se tito koně po věky nekovali. Jako jízdní koně se používali zřídka, jednak pro svou malou výšku a jednak proto, že jejich krok není právě příjemný, je dosti tvrdý. Na druhé straně pro turistiku v horském terénu v tomto kraji neexistuje lepší horské plemeno. Jistota, s jakou se pohybuje mezi skalami, balvany a bystřinami, je imponující.

Temperament:

Jako většina poníků, má i ariežský kůň značně svérázný charakter. Je to zvíře soběstačné, velmi bystré, žijící dosud převážně polodivoce, a proto zacházení s ním vyžaduje dobrou znalost jak povahy koně, tak i prostředí, v němž se pohybuje. Na vysokohorských vrchovištích se musí umět vypořádat samostatně s celou řadou potíží, a proto se zejména v kritických situacích jeví jako tvrdohlavý a nezvladatelný. Na druhé straně však po patřičném výcviku je schopen vynikajících výkonů, jak při práci v zemědělství, tak v terénu a údajně i ve službách přestupníků zákona, hlavně pašeráků.

K čemu se využívá?

Ariéžští valášci pracují na horských statcích, ořou, svážejí a vláčejí na svazích, kde by neobstál traktor ani jiné plemeno koní. Soumarské sedlo je dnes už málokdy k vidění, ale koně přesto slouží k nošení nejrůznějších nákladů. Nezklamou ani jako jízdní koně. V minulosti sloužili tito poníci především pašerákům. Jako v severovýchodní Anglii v 19. století, tak i na španělské hranici bylo pašování stálým, potřebným a váženým zaměstnáním. Pašeráci na severovýchodě Anglie používali clevelandské hnědáky, kdežto v Pyrenejích byli vyhledáváni chytří ariéžští vraníci nebo muly, jejichž matkami byly ariéžské klisny a otci katalánští osli. Je docela možné, že ještě dnes se v těchto horách po prastarých pašeráckých stezkách převáží kontraband stejným způsobem.

Jak je vysoký?

135 - 150 cm.

Odkud pochází?

Z východní části Pyrenejí, pohoří, které odděluje Francii od Španělska.